Rodilí mluvčí

V poslední době se setkáváme stále více s rostoucím zájmem o výuku cizích jazyků. Souvisí s tím fenomén nové doby, vliv zejména anglofonních zemí, tzn. vzájemnou kulturní výměnu nebo kupř. příležitosti ke studiu v cizích zemích či pracovní uplatnění tamtéž, a v neposlední řadě se také jedná o trend na rozdíl od takřka nedávné doby nebývale rostoucí v zájmu o takové okrajové jazyky jako je čínština, turečtina či japonština.

Všichni dobře víme, že uplatnit se na českém trhu práce skýtá právě i taková rizika, jako je domluvit se kompetentně v cizím jazyce na takové úrovni, která je přijatelná jak pro potenciálního zaměstnavatele, tak pro budoucího klienta.

Čeští lektoři bývají zpravidla velcí dříči a dokáží se naučit vzhledem k velkému zanícení pro cizí prostředí postupem času jazyk tak, aby s nimi plynně a bez zábran komunikoval rodilý Němec, Francouz či Španěl. Můžou za to často i Evropskou unií podporované školské či univerzitní výměnné programy mající za cíl vyslat českého učitele do zahraničí, aby načerpal zkušenosti a zdokonalil se v jazyce či upevnil znalosti a povědomí o tamějších kulturních tradicích. Znalost místní kultury je totiž značně provázaná s jazykovým vyjadřováním a skýtá užívání takových jazykových specialit, jako jsou např. idiomy, tzn. především ustálená slovní spojení, vazby, přísloví či rčení.

Jazyková vybavenost je vždy těsně provázaná s kulturními tradicemi toho kterého národa, ať již je přijímáme více či méně.

Když si vezmeme za příklad stále nejčastěji používanou angličtinu, která má neskonale větší slovní zásobu než čeština, můžeme se bohužel také často setkávat s tím, že rodilý Čech zná jazyk pouze z knih a nikdy víceméně nepřišel do styku s běžně užívanou syntaxí cizí země. Proto pro rodilého Brita, Američana či Australana (zde je také třeba vyzdvihnout úlohu dialektů) může být určité používání frází křečovité nebo někdy až dokonce nesrozumitelné.

V češtině také máme spoustu ustálených výrazů či krajově odlišných žargonů (nejde jen o rozdělení krajů, ale také o různé obory, specializace či profese) a Čech, byť by mohl cizí jazyk jakkoli dobře ovládat, nikdy nevysvětlí, jak se řeknou v Birminghamu třeba „cíga“. To je jen jeden příklad za všechny. Ale česky to ví. A to je plus, se kterým může zdokonalovat zahraniční lektory, když se pohybují mezi českými a moravskými (v neposlední řadě také slezskými) městy.

Tedy plus českých a zahraničních lektorů spočívá z velké části v tom, že se mohou interaktivně při spolupráci na jednotlivých školských projektech obohacovat. A vyměňovat si mezi sebou zkušenosti pramenící třeba z toho, jak byli přítomni jisté situaci nebo se účastnili nějaké události. Výsledkem tak mohou být výstupy, které vyústí v mezinárodní projekty závislé na vzájemných, a to často velmi nutně exaktních překladech.

Zde se dostáváme k nevýhodám zahraničních lektorů… Ti nikdy nepochopí, co při hodinách cizího jazyka chceme říct, protože naše přirozené niterné jednání je prostě v rozporu s tím, co máme vyjádřit v dosud neznámém jazyce. A oni nám to bohužel nevysvětlí… Ani nás nenakopnou.

Jednoduše řečeno, výhodou zahraničních lektorů je to, že si při pravidelné účasti na hodinách můžeme nám neznámý jazyk naposlouchat, prověřit, ověřit, ale velmi pomalu a nikdy se mu tak nenaučíme, jako když jsme si v útlém věku potřebovali říci v našem mateřském jazyce o základní potřeby. Tím, že okolo nás všichni tím jazykem mluvili a slyšeli jsme to dennodenně, tím rychleji jsme se také náš jazyk naučili. Proto je nezbytná co možná pokud nejčastější účast na hodinách cizího jazyka, abychom jej co nejdříve pochopili a osvojili si jej. Takže nejen docházka, ale rovněž i co nejpravidelnější styk s cizí jazykovou kulturou. Tedy v tom jazyce i číst, poslouchat, mluvit, dívat se na televizi nebo si stahovat písničky.

Ideálním spojením českých lektorů a rodilých mluvčích jsou proto bilingvní učitelé. Ti zřejmě vyrůstali v dvojjazyčném jazykovém prostředí, tedy v rodině dvou cizinců, a tudíž se během svých dětských let naučili více či méně dobře oběma jazykům, ke kterým ho rodiče vedli.

Je to opět trend, který je patrný v mnoha rodinách zejména v naší matičce Praze, ale také třeba i v Brně, Olomouci či Ostravě. Můžeme narazit na řadu cizojazyčných skupin, které se v těchto jednotlivých městech sdružují, vychovávají nové poločeské děti a mají tak příležitost nejen se jazykem té které země dorozumívat, ale také si předávat své zkušenosti a vytvářet společenské akce.

Bilingvizmus je ideální zejména pro podrobnější jazykové překlady, ale také proto, aby dvěma jazykovým skupinám vysvětlil jazykové odlišnosti či nesrovnalosti týkající se právě jiného uchopení kultur.

Zahraniční lektoři kolikrát nemají trpělivost vysvětlovat (a ani díky neznalosti češtiny nemají jak), co jistým jazykovým jevem mají na mysli nebo co by měl respondent v tu danou chvíli říct. A hlavně Čech to nepochopí. Čeští lektoři zase nepojmou spontánní reakce tak, jak by reagovali rodilí mluvčí.

Proto bych ideálně volil bilingvní lektory, pokud je to v silách jazykové školy možné. Aby mi mohli vysvětlit to, co jsem nepochopil, v mém jazyce, a cizím jazykem mi zase napovědět, jak reagovat.